Česká Kanada

Kanada v Čechách

Bylo by jen iluzorní představou domnívat se, že na nevelkém území jihovýchodních Čech, na samém rozhraní tří historických zemí Čech, Moravy a Rakous najdeme kus nefalšované zaoceánské země. Právě tak jako Česká Sibiř na Táborsku, či Českosaské Švýcarsko v severních Čechách, je svými osobitými přírodními podmínkami cizokrajnému vzoru na hony vzdáleno. A přesto obrazné přirovnání tohoto svébytného koutu jihočeské přírody k severoamerické Kanadě, je aktuální i dnes, kdy se stalo vžitým pojmem ochotně přijímaným i současníky a po více než 85 letech dává za pravdu autorovi svého pojmenování. Byl jím nepochybně jindřichohradecký rodák, pražský novinář Jaroslav Arnošt Trpák, který údajně na krajinské výstavě Českomoravské vysočiny konané v Jindřichově Hradci v roce 1925 během shromáždění žurnalistů poprvé nazval tuto oblast "Českou Kanadou".
Pojmenování i charakteristika krajiny chvalně známého žurnalisty brzy nalézaly širší ohlas v místním tisku a rychle se ujímaly i v názvech obecnějších popularizačních příruček a turistických průvodců, podporujích rozmáhající se skautské hnutí, trempink a cestovní ruch. Již v nejstarších textech i obrazových publikacích o České Kanadě bylo za její jádro považováno především území zhruba v rozmezí bývalého politického okresu Jindřichův Hradec podle správního uspořádání z roku 1868 ( do roku 1939 ) se dvěma soudními okresy Jindřichův Hradec a Nová Bystřice, k nimž se účelově, vzhledem k atraktivnosti některých památek a přírodních lokalit a jejich propagaci, postupně připojovala i další místa v nejbližším okolí.


Turistická oblast Česká Kanada se nachází ve východní části Jihočeského kraje na pomezí Čech,Moravy a Rakouska. Sousedí na západě s turistickou oblastí Třeboňsko, na severozápadě s turistickou oblastí Toulava, na severu a severovýchoděs okresy Pelhřimov, Jihlava a Třebíč kraje Vysočina a jihomoravským okresem Znojmo. Jižní hranici turistické oblasti tvoří státní hranice s Rakouskem. Rozloha turistické oblasti činí 1 152 km2.
Současný Přírodní park Česká Kanada o rozloze 291 km2, vyhlášený závaznou vyhláškou Okresního úřadu v Jindřichově Hradci v roce 1994, která zohledňuje především přírodní ráz krajiny, rozšiřuje dosavadní hranice oblasti hlavně na východě, včetně kopcovitých a převážně zalesněných území kolem Českého Rudolce, Studené a Slavonic.

Video procházka: "Za Českou Kanadou".

Krajinný ráz

Z přírodního hlediska vykazuje většina území České Kanady všechny charakteristické znaky Českomoravské vysočiny, na jejímž jihozápadním okraji se nalézá. Z převažující části ji vyplňují Křemešnická vrchovina na severu a Javořická na jihu s řadou dalších podvrchovin a pahorkatin. Na jihu jsou to Novobystřická a Vysokokamenská vrchovina s nejvyšším vrcholem v celé oblasti (Vysoký kámen, 738 m n. m.) a s výraznou sníženinou Číměřskou kotlinou podél Koštěnického potoka, na severu pak Jindřichohradecká s kotlinovou sníženinou podél řeky Nežárky. Většina území má charakter ploché vrchoviny v rozpětí 468-738 m n. m. Z geologického hlediska sestává převážně z žulového podloží s jeho charakteristickými pahorky s četnými kameny a drobnými útvary zvětrávání často až piroteskních forem. Množství obrovských balvanů soliterních i v zajímavých sestavách patří k neodmyslitelným prvkům zdejší přírodní scenérie.
Většinu území pokrývaly v nejstarších dobách lesní porosty, tvořené převážně bučinami, doubravami a při vodních tocích olšinami, postupně nahrazovanými jehličnatými kulturami s naprostou převahou smrku. Až do poloviny 19. století zaujímaly lesy více než 40% celkové plochy. Charakteristická jsou i početná luční rašeliniště a rašelinné a vlhké louky, na mnoha místech (především v okolí Kunžaku) s výskytem jedinečných rostlinných druhů. Výrazným rysem osídlené krajiny je mozaika malých ploch extenzivně využívaných zemědělských pozemků, obklopených mezemi z kamenných snosů, které se střídají s lučními pastvinami, protkanými kamennými ohrádkami z volně kladených kamenů, zasahujícími často až do lesních porostů.
Kopce východně od Vysokého kamene v severojižním směru jsou součástí evropského labsko-dunajského rozvodí a původně i přirozeným přírodním předělem Čech a Moravy. Stojí u zrodu většiny zdejších řek, říček a potoků, z nichž převažující podíl spadá do povodí Severního moře. Napájejí množství močálů, bažin i jezírek přírodního charakteru a od 15. století i uměle budovaných rybníků.
Hovoříme-li o krajině České Kanady, není možné opomenout jeden z jejích nejtypičtějších krajinotvorných prvků. Odhlédneme-li od podoby krajiny před miliardou let, kdy byla dnem teplého moře, či před 50 miliony let, kdy pokles zemského povrchu umožnil vznik sladkovodního jezera, postupně odtékajícího směrem na jih a na sever a zanechávajícího po sobě nespočet jezer, močálů a bažin, dostáváme se až k "naší" historické době, kdy se tyto zachovalé vodní zdroje staly hlavním předpokladem budování umělých rybníků a jezer. Od rybniční soustavy Třeboňska se liší naprosto zásadním způsobem. Zatímco tam rozlehlé vodní hladiny jako by přecházely do plochých luk a polí, rybníky České Kanady s početnými rameny, zákruty a zálivy, zabíhajícími hluboko do okolních lesních porostů a v miniatuře připomínajícími až atmosféru severských fjordů, se ukrývají v dolinách. Bohatství vodotečí vybízela již od první přítomnosti člověka v krajině k jejich využití pro chov ryb, zavedený na zdejších panstvích nejpozději ve 14. století. Od 15. století máme již více zpráv o jejich úpravách a budování nových vodních nádrží pro hospodářské účely.

Historie

Současná rozloha i sídelní obraz území České Kanady - Jindřichohradecka a Novobystřicka, se utvářely po dobu více než jednoho tisíciletí. Lesní porosty směrem k jihu pokračovaly širokým masivem lesa, který postupoval z Rakouska až nad řeky Švětlou a Moravskou Dyji a vyplňoval i značnou část tzv. Vitorazska. Až do těchto míst dospělo v 9. století slovanské osídlení - tedy hluboko do dnešního Rakouska. Celá oblast Vitorazská náležela k českému knížectví až do poslední čtvrtiny 12. století. Zvláštní uzavřenost zdejší krajiny v podobě těžko dostupného horsko-lesnatého systému byla nepochybně jednou z hlavních příčin poměrně pozdního trvalejšího zalidňování, ale i složitého formování první politické hraniční linie mezi Čechami a Rakousy. Téměř až do konce 12. století šlo v podstatě o neosídlenou oblast, v pozdější kolonizační praxi považovanou za zemi nikoho.
Význam území začal stoupat od počátku soustavnější kultivace krajiny na přelomu 12. a 13. století. Politicky nejasné poměry, které se v důsledku toho vytvořily v 70. letech 12. století, vedly ke střetnutí českého knížete Soběslava II. s rakouským vévodou Jindřichem II., jehož výsledkem bylo vyměření první oficiální státní hranice na jihu českého státu.
Vznik nejstarších trvalých sídel v kraji je těsně svázán především s ustálením rozsáhlých pozemkových držav v rukou vysoké české nobility jihočeských Vítkovců, z nichž nejvýznemější roli na Jindřichohradecku sehrávali od počátku 13. až do počátku 17. století páni z Hradce. Komplikovanějším majetkovým i územním vývojem procházelo v průběhu 13. století Novobystřicko, které se již v poslední třetině 12. století dostalo do zájmové sféry hrabství rakouského kolonizujícího horní Podyjí.
Skladba sídelní osnovy i vlastnické struktury, ustavená v základních obrysech již v průběhu středověku se až na drobné výjimky v téměř nezměněném stavu uchovala až do novověku. Revolučním rokem 1848 a zrušením poddanství definitivně zanikly pravomoce vrchnostenských úřadů. Městské magistráty, vrchnostenskou správu i soudnictví nahrazují orgány státní moci. Ústředím nově se rodícího správního útvaru se stal Jindřichův Hradec, od roku 1850 sídlo okresního hejtmana a po reformě v roce 1868 centrum politického okresu jindřichohradeckého se dvěma soudními okresy jindřichohradeckým a novobystřickým. V tomto územním rozsahu a správní a soudní sestavě setrval okres i po vzniku Československé republiky v roce 1918, a to až do roku 1938, kdy jeho převážná část byla od Čech odtržena zřízením sudetoněmeckého okresu Nová Bystřice ( Der Kreis Neubistritz). Znovuobnovení okresu v původních hranicích následovalo až po druhé světové válce v roce 1945.
Po vypuknutí studené války byla část podél rakouské hranice oplocena a mnohé vesnice vysídleny, opuštěny nebo srovnány se zemí (Rajcheřov, Maříž, atd.) Např. mařížský zámek byl až na směšný zbytek zdiva zcela rozebrán na stavební materiál. Intenzívní "rozvědná" činnost tehdejší "pohraniční stráže" vedla v celé oblasti k dalšímu odlivu místního produktivního obyvatelstva při současném vypuzování turistiky, takže došlo k citelnému vylidnění dalších částí směrem do vnitrozemí. Díky tomu však si kraj uchoval ne příliš dotčenou přírodu a relativně zdravé životní prostředí, které po pádu železné opony dává skvělé předpoklady pro rozvoj turistického ruchu.


VÝZNAMNÁ PANSKÁ SÍDLA
Neodmyslitelnou součástí České Kanady jsou již od nejstarších dob její hrady a zámky, které náležely mezi přední česká feudální sídla své doby.
Vedle Jindřichova Hradce, to byl především královský hrad Landštejn (Zemský kámen), jeho název byl odvozen nejspíše od staršího pojmenování místa, označujícího nedaleký průběh státní hranice úředně vyměřené v roce 1179. Vznik hradu byl podnícen nejspíše Přemyslem I někdy po roce 1222. První písemnou zmínku o něm nacházíme v nevydaném a veškerým dosavadním výzkumem přehlédnutém písemném dokumentu z roku 1231. Jde o majetkovou transakci iniciovanou v rodinném okruhu rakouské šlechty Zöbingů. Od samého počátku představoval Landštejn znamenitě zajištěný vojenský objekt, schopný dlouhodobé obrany i s nevelkou posádkou. Pozoruhodná dvouvěžová dispozice s vloženým palácovým křídlem, nemajícím v domácím prostředí srovnatelné obdoby (snad jenom s výjimkou moravského Buchlova), nalezla svou předlohu zřejmě v rakouském Podunají. Zkázu hradu, od konce třicetileté války již jenom přechodně obývaného a úsporně udržovaného, přivodil blesk a následný požár v roce 1771. V roce 1972 započala rozsáhlá rekonstrukce, která uvedla hrad do současného stavu. Od roku 1990 znovu zpřístupněný Landštejn je dnes jednou z nejnavštěvovanějších památek České Kanady.
Pomezí - dnes nenápadná vesnička v podhradí Landštejna, až do konce 15. století důsledně nazývaná Landštejnem a od 16. století již pravidelně Marklem (z německého Mark - hranice). Obci dominuje dosud v podstatných částech zachovalý románský kostel sv. Jana Křtitele. V jeho těsném sousedství byly v nedávných letech odkryty pozůstatky výstavného feudálního sídla, které dnes můžeme pokládat za hlavní správní i obranné středisko této nejseverněji situované zöbingské kolonizační enklávy. Tržní osada Pomezí, poničená husitskými vojsky nejspíše během obléhání hradu Žižkou v roce 1420, ztrácela od 15. století na významu. Její tržní i církevní funkce přejímalo od konce 14. století Krajíři z Krajku soustavně zvelebované Staré Město, které postupně nabývalo charakteru hlavního střediskového místa oblasti.


Naprostým tajemstvím jsou dodnes zahaleny počátky nejstaršího panského sídla v Nové Bystřici. Prozatím se lze jen domnívat, paralelně s vývojem v nedalekém Pomezí, že i u tohoto původně zöbingského majetku existoval užší vztah mezi kostelem, doloženým na místě současného farního chrámu sv. Petra a Pavla již v roce 1188, a zatím neznámým obytným objektem, svázanými společným opevněním, v tomto případě nejspíš i vodním. Na jeho základech vyrostl někdy ke konci 13. století románsko-gotický hrad. Prvně je zmiňován v roce 1381. Roku 1420 byl hrad dobyt a vypleněn Janem Žižkou. Po požáru v roce 1607 jej Radslav Vchynský ze Vchynic přestavěl na renesanční zámek. Za Adama Pavla Slavaty (1626-1657) byl zámek proměněn v přepychově vybavené panské obydlí, budící v 60. letech 17. století údiv. Později se proměnil opět jen v řádové centrum panství, v němž trvale sídlil pouze hejtman a další zaměstnanci velkostatku. Časté požáry města i zámku (1651, 1691) přispívaly k jeho pozvolnému úpadku, který dovršil požár v roce 1774. Roku 1843 bylo sneseno první patro hlavních zámeckých budov, byl zasypán parkán a příkopy, vypuštěn zámecký rybník (Mayer) a na jejich místě založena nevelká zámecká zahrada. Ani v současnosti, těžko přístupný objekt v soukromém vlastnictví, nedoznává prozatím viditelnějších úprav.


Ještě v první polovině 19. století rozšířily panská sídla na Novobystřicku architektonicky i výtvarně náročnější pozdně klasicistní budovy výrazně se lišící od dosavadní okolní zástavby. Sloužily soukromým potřebám svých majitelů i jako správní sídla panství a samostatných hospodářských okrsků. Takovým byl zámeček v Terezíně v horní části Albeře, zbudovaný Terezií z Trautmannsdorfu patrně v roce 1811, po roce 1950 opuštěný a dlouhodobě chatrající objekt, v současnosti renovovaný soukromým držitelem, či zámek v Dobrohoři u Starého Města pod Landštejnem, zřízený baronem Ferdinandem ze Sternbachu v roce 1847, po roce 1950 bez větší údržby využívaný správou státního statku, dnes rovněž v soukromém majetku.

Městská část Nové Bystřice - Klášter (německy Kloster) na Landštejnsku byla v roce 1850 obcí v okrese Jindřichův Hradec. V roce 1869-1910 byla osadou obce Konrač (německy Konrads). V roce 1921-1930 osada obce Konrač, v roce 1931 samostatnou obcí Klášter, v roce 1950-1961 rovněž samostatnou obcí v okrese Jindřichův Hradec. Západně od vesnice stojí u silnice nepřehlédnutelná budova klášterního kostela, s několika domy starobylé osady Klášter, jež je od Nové Bystřice oddělena Klášterním rybníkem a loukami.
V místě pozdějšího kostela vytékaly tři prameny, které dostaly pověst zázračných. Protože sem chodilo mnoho lidí, v roce 1493 zde řád paulánů postavil první budovu. V roce 1501 Kunrát z Krajku vybudoval vedle dům zvaný „Sana cella“. Roku 1507 byl postaven poutní kostel. Klášter v roce 1533 přepadli příslušníci sekty adamitů, kteří mnichy povraždili a klášter i s kostelem vypálili. V roce 1626 Adam Pavel Slavata, pán na Bystřici, povolal řeholníky z Burgundska a nechal vystavět kostel s klášterem znovu, podle plánů, které vypracoval architekt Giovanni Domenico Orsi de Orsini v letech 1633-1679 a Francesco Caratti roku 1668. Do dnešního dne zůstal z konventu paulánů u kostela Nejsvětější Trojice pouze stavebně cenný chrám budovaný od roku 1668 Orsinim, zasazený do půvabné rybníkaté krajiny. Za josefínských reforem byl klášter zrušen. Klášterní budovy obdivovali turisté až do padesátých let 20. století, pak byly zbořeny. Zůstal jen kostel s boční chodbou, vedle kostela volně vytéká pramen vody.
Tento barokní kostel ze 17.století, který stojí na místě původního vypáleného kostela s klášterem je zasazen do rybniční oblasti a dominuje celému okolí. V těsné blízkosti kostela leží Klášterský rybník a opodál vodní nádrž Osika. Pod mohutným oltářem s postavami českých patronů v nadživotních velikostech a centrálním obrazem zobrazující Kristovu rodinu s Nejsvětější Trojicí z roku 1681 se nachází soutok tří léčivých pramenů stékajících se v potůček, který vyvěrá na povrch v blízkosti kostela jako studánka. V legendách se mluví o moci pramenů, které mají mít léčivé účinky na oči. Nejvýznamnější památkou v kostele je Strom života. Je to dřevořezba z jednoho kusu dřeva neznámého autora datovaná k roku 1720. Nyní je Strom života vystaven v Národní galerii v Praze. Za dobrovolný příspěvek se v kostele dělají na objednávku prohlídky, při kterých se dostanete i do působivého klášterního podzemí. Se svíčkou v ruce tu lze projít několik desítek metrů chodeb, které údajně v minulosti měly vést až na hrad Landštejn. Další zajímavostí je, že kněžiště nebo někdy také chór je u většiny kostelů orientován na východ, ale v tomto kostele je neobvykle obrácen na západ.

V severovýchodní části České Kanady, v malebné krajině plné zeleně, z níž pojednou probleskuje mezi stromy věž vypadající jako věž zámku na Hluboké, leží Český Rudolec. Okolí bylo pravděpodobně osídleno již v polovině 13. století (podle archeologických nálezů). V polovině 14. století zde již stála tvrz, založená v podmáčeném okolí na dubových pilotech, která byla dominantou vsi. Kolonizace této tehdy nepřístupné oblasti je vysvětlována hledáním některých drahých kovů - např. stříbra. O jeho dolování svědčí i názvy některých částí v okolí - např. Silberberg. V té době patřil Rudolec do panství vladyků z Rudolce, kteří byli jeho majiteli až do roku 1406. Na počátku 15. století se Rudolec stává majetkem Krajířů, a poté spadá pod panství vladyky Václava z Maříže. Ten dal zhotovit v rudoleckém kostele náhrobek a sám zde byl po své smrti v roce 1499 pohřben. Dědičkou Rudolce se stala dcera Barbora z Maříže.
Později v 16. století je v majetku rodu Hodických.
Jan Hodický z Hodic v kostele vybudoval náhrobek a je zde také pohřben s celou svojí rodinou. Koncem 17. století byla majitelkou panství hraběnka Tokelliová, která přestavěla tvrz na renesanční zámek a začala i se zvelebováním okolí zámku zakládáním okrasných zahrad a skleníku s tuzemskými i cizokrajními dřevinami. Tehdy také vznikl v Rudolci pivovar a lihovar. V roce 1712 byla v Rudolci zřízena poštovní mezistanice (poštovní linka mezi Prahou a Vídní). V roce 1810 koupil rudolecké panství bývalý ruský plukovník hrabě Řehoř Razumovský, později se stal dědicem jeho syn Lev Razumovský. V té době se o Rudolci píše jako o „panském zámku s věží a hodinami, k němuž přiléhá zahrada (park) anglického stylu se skleníkem. Zahradou protéká potok a průchozí cesta ji rozděluje na dvě části. Uprostřed přilehlého rybníka je ostrov, na němž stojí altán, obklopený záhony květin. U vchodu do zahrady jsou prostorná obydlí úřednictva a dům panského zahradníka. Historické prameny uvádějí, že v 60. letech 19. století měl zámecký park rozlohu přes 5 hektarů.
Kolem roku 1825 přešel Rudolec do panství rytíře Ludvíka von Picchioni. Po požáru byl zámek vystavěn roku 1835 podle vlastního návrhu zámeckého pána ve stylu tudorovské gotiky. Rytíř Ludvík byl po své smrti pohřben v rodinné hrobce na rudoleckém hřbitově. Jeho synovec Arnošt byl posledním pánem na Rudolci.
V roce 1948 byl zámek znárodněn, a později zde státní statek zřídil byty pro své zaměstnance. A jako v jiných objektech podobného osudu, i zde se nedostávalo pravidelné péče, a tak zámek začal chátrat. Během té doby statek postavil nové byty, do kterých zaměstnance přestěhoval, a zámek zůstal od 70. let zcela opuštěný. Obec Český Rudolec projevovala velký zájem o získání objektu zámku do svého vlastnictví. Po dlouhé době se věc podařila, a tak v roce 2004 mohl být zámek i s přilehlými pozemky prodán firmě Pragoprojekt a.s. Praha. V roce 2009 Pragoprojekt a.s. Praha nabídl zámek k prodeji. O zámek projevila zájem společnost PENA Plus, a.s. z Brna, která po vzájemné dohodě zámek koupila. V současné době probíhá příprava na opravu zámku do původní novogotické podoby.

Zdroje: úryvky z knihy Česká Kanada - Jindřichohradecko a Novobystřicko, Luděk Jirásko 2011
Oficiální internetové stránky obce Český Rudolec - Z historie obce
WIKIPEDIE

Současnost

Jedná se o příhraniční region venkovského typu, s absencí většího průmyslu, s nízkým průměrným zalidněním, ležícím mimo páteřní dopravní trasy (silniční, železniční i letecké). Je však tranzitním regionem mezi památkami UNESCO na jihu Čech a na Vysočině, což se projevuje primárně v Jindřichově Hradci. Řidší osídlení, nepřítomnost těžkého průmyslu a donedávna nepřístupné hraniční pásmo umožnilo zanechat čistotu a jedinečnost nenarušené a drsnější místní krajiny. Podmínky České Kanady nabízí nejrůznější formy rekreace a cestovního ruchu, spojené především s přírodou a několika historickými památkami. Oblast je protkaná značenými stezkami pro pěší turistiku, cykloturistiku a v zimě i značenými běžeckými trasami. Husté lesy jsou bohaté na lesní plody a nachází se zde množství skalních útvarů v podobě velkých balvanů, chráněných rostlin a živočichů. Oblast tvoří rozsáhlé množství rybníků, které jsou využívány pro zemědělský chov ryb, turistický rybolov a rekreaci. Z největší části je Jindřichohradecko tvořeno Českomoravskou vrchovinou. Do oblasti zasahuje ze severovýchodu, v jižní části dominuje Novobystřická vrchovina. Na východě území se rozkládá Dačická pahorkatina, na západě Jindřichohradecká pahorkatina. Převažují písčitohlinité půdy a mírně zvlněný reliéf, vystupující zejména v oblasti Novobystřické vrchoviny a Jihlavských vrchů. Z pohledu cestovního ruchu je oblast nehomogenní, zejména okrajové části území na severu a severovýchodě jsou turisticky málo významné, s nižším potenciálem a menším množstvím atraktivit. Cestovní ruch se soustřeďuje do několika měst a do krajiny centrální a centrálně jižní části území.

Zdroj: "STRATEGICKÝ DOKUMENT ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU TURISTICKÉ OBLASTI ČESKÁ KANADA NA OBDOBÍ 2019-2023".

Celé území je malebným kouskem zalesněné a na vodní plochy bohaté krajiny s velkým přírodním potenciálem, které láká zejména k aktivnímu odpočinku, ale také ke klidné rekreaci a v neposlední řadě i ke sběru hojně rostoucích lesních plodů či rybolovu. Ten, kdo chce načerpat skutečnou sílu a klid v krásné přírodě plné lesů, rybníků, kopců, říček a potoků, je zde na správném místě. Množství zdejších rybníků je často využíváno pro letní rekreaci, rybaření i sporty, ráz krajiny pak tuto oblast předurčuje pro pěší i cyklistické toulky přírodou, sběr lesních plodů, návštěvu památek, ale také pro klidnou rekreaci.
Česká Kanada však není přitažlivá pouze v létě. Pro své mírně drsnější podnebí a vyšší nadmořskou výšku má velmi dobré sněhové podmínky. Není sice typickou lyžařskou oblastí, ale na běžkách si zde můžete přijít na své. V oblasti jsou i dva lyžařské vleky.

Česká Kanada se také může pochlubit jedním technickým unikátem, a tím je úzkorozchodná trať vedoucí z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice, která se jako had vine západní a střední částí České Kanady. Tato úzkokolejka o rozchodu 760 mm patří mezi technické a historické pamětihodnosti naší republiky.

2. října 2022 společnost JHMD zastavila drážní dopravu z důvodu problémů plynoucích z dlouhodobé insolvence, k tomuto datu z důvodu vypršení platnosti osvědčení o bezpečnosti provozovatele dráhy, o jehož obnovení společnost včas nepožádala.

Obce, které se nachází na trati jindřichohradecké úzkokolejky, chtějí společně usilovat o obnovení železničního provozu na trati. Vytvoří kvůli tomu zapsaný spolek. Zapsaný spolek ponese název Jindřichohradecká úzkokolejná dráha a bude mít pět členů. Do projektu by se mělo zapojit všech 16 obcí, které se nacházejí na železniční trati.

• Zpět